Vilém Glos

Sochař. Působil v Klatovech, před I. světovou válkou a během ní v Sofii. Člen Umělecké besedy.

Narodil se 4. prosince 1880 ve Štěpanicích, vzdálených zhruba tři kilometry od Nové Paky. V letech 1894 až 1898 se vyučil u Antonína Suchardy ml. (1843 - 1911), otce známých sochařů Vojtěcha a Stanislava. Před první světovou válkou se s ním setkáváme v Klatovech, kde pracoval na sochařské výzdobě děkanského kostela. Regotizaci děkanského kostela prováděl architekt Josef Fanta, sochařskou výzdobu měl na starosti Čeňek Vosmík. Hned po ukončení klatovských prací někdy před r. 1910 odjel do Bulharska, kde pracoval na výzdobě monumentálního dómu Alexandra Něvského v Sofii. V Bulharsku v té době působilo několik českých umělců, například Jan Václav Mrkvička, který tu získal velké renomé a podílel se i na výzdobě chrámu Alexandra Něvského, či Jaroslav Věšín. V Sofii Byl Glos údajně majitelem velké sochařské dílny, která pracovala zejména na výzdobě chrámových portálů.

Na začátku války byl jako přední člen tamní kolonie Čechů na základě intervence rakouské vlády zatčen a téměř celou válku vězněn. 1917 mu bylo přiznáno bulharského občanství.

Po válce se Glos vrátil do Čech. V červnu 1920  přijel do Klatov za bývalými přáteli. Nespíš mezi nimi byl i Vojtěch Pták, který se podílel i na kamenických pracích při regotizaci kostela. Glos se totiž téměř vzápětí po svém příjezdu ujímá v jeho kamenickém závodě práce na pomníku padlým vojínům v Dolanech a pro tuto firmu pracuje i nadále. 1922 realizuje klatovský legionářský pomník, své nejvýznamnější dílo. 1924 se osamostatňuje. Vytvořil celu řadu pomníků padlých, živil se běžnými kamenosochařskými zakázkami, tedy zejména náhrobky. Část válečných pomníků a také některé náhrobky se svým figurativním pojetím a v případě klatovského pomníku i měřítkem a velkorysým rozvrhem vymykají dobové produkci; větší část je však skromnější a na první pohled je jen těžko odlišíme od produkce ostatních dílen. Dochované sochy neprozrazují téměř žádnou osobitost. Jde výhradně o práce dělané na zakázku, potřebu tvořit „pro sebe" zjevně neměl.

Z výše uvedeného soupisu vyplývá, že po vzepětí prvních poválečných let, kdy přišel s novými kompozicemi, které získaly okamžitý ohlas, postupně v polovině dvacátých let převážila jistá rezignace. Nadále si vystačil s reprodukováním jednoho vzoru na několika pomnících, někdy v drobných obměnách. Druhou tendencí, kterou lze vystopovat, je směřování od náročných figurativních pomníků k jednodušším, často geometricky pojatým kompozicím.

V porovnání s dobovou produkcí však všechny Glosovy pomníky vystupují nad úroveň místních dílen. Je schopen přijít s pomníkovou kompozicí a většinou volí odlišná řešení, než jaká užívá pro náhrobky, což je častou slabinou místních kamenosochařů. I ty nejjednodušší pomníky mají kultivovanou podobu v práci s detailem, architektonickým řešením a písmem a usilují o jednoduchý monumentální účin. Nenajdeme zde základní nešvary, které se objevují jinde: zahlcení textem či excesy v sochařském zvládnutí figur, kdy dojemně neumělé figury vojáků či lvů zjevně překračují schopnosti svých tvůrců.

V roce 1933 se Glos stal dokonce členem Umělecké besedy, více o tomto členství - kromě zachované průkazky z tohoto roku - není známo.

Ve čtvrtek 20. dubna 1939 náhle umírá ve věku pouhých 59 let. 22. dubna je pohřben na Městském hřbitově v Klatovech. Nedožil se tak zániku svého nejvýznamnějšího díla, klatovského legionářského pomníku, který byl odstraněn za okupace v červnu 1940.

• Realizace
• Zastoupení ve sbírkách
• Literatura