Vilím Amort

Sochař, štukatér, návrhář dekorativních prvků užitého charakteru.
Nejvíce děl vytvářel pro Prahu, ale dostal také možnost uplatnit se v Plzni, Berouně, Kolíně, Pardubicích, Poličce, Dvoře Králové, Nymburku, Jiřicích, Přerově, Černošicích, Karlových Varech, Turnově, Klokotech, Valči, Hořovicích a na Želivském klášteře.
Členem několika spolků (Umělecké besedy, Jednoty umělců výtvarných, Spolku výtvarných umělců Mánes).
Vilím Amort se narodil 7. října 1864 v Kunraticích u Prahy manželům Amortovým, hodinářskému tovaryši Janu a Anně, rozené Pokorné. Amortovi se po čase odstěhovali do Mníšku, kde se jim však příliš nedařilo, proto otec poslal čtyřletého Vilíma do Berouna k jeho prarodičům - Magdaleně a Františkovi, který byl malířem pokojů. Po absolvování berounské obecné školy odešel Vilím v roce 1879 do Olomouce ke strýci Aloisovi, štukatérovi, aby se u něho vyučil. Studium si doplňoval ještě ve večerní škole řemeslnické a nedělní škole modelování, kterou řídil Adolf Rabenalt. Po vyučení v roce 1882 strávil krátký čas u kameníka Mělnického jako praktikant, ale kvůli špatné finanční situaci se vydal za rodiči, kteří bydleli v Modřanech. Otec se od nich zanedlouho odstěhoval do Roztok, ale Amort zůstal s matkou a z Modřan dojížděl do Prahy za štukatérskou prací. Stále se chtěl zdokonalovat, proto se zapsal v roce 1884 jako mimořádný žák do odborné zlatnické školy v Praze. Přemýšlel i nad akademií, ale jelikož měl jen pětitřídní školu obecnou, což by k zápisu nestačilo, myšlenku pustil z hlavy. V osmdesátých a devadesátých letech Amort vystřídal řadu dílen, kde byl většinou zaměstnán jen jako řemeslník - štukatér: pracoval například ve vinohradských ateliérech kamenických a modelérských firem, u firmy Antonín Riedl a spol., v dílně Aloise Folkmanna, Josefa Fikara (Figara), Bohuslava Schnircha, Jakuba Ronce, Celdy Kloučka a dalších. Od roku 1896 začal spolupracovat se sochařem Jindřichem Říhou a Josefem Kropáčkem (zvlášť na výzdobě staveb, například Schierův dům), ale kvůli osobním sporům se jejich spolek po třech letech rozpadl.
Dne 9. srpna roku 1887 se Amort oženil s Marií Netrefovou, kterou miloval a měl v ní oporu až do konce života. Po svatbě spolu žili v Modřanech až do roku 1895, kdy se přestěhovali do Prahy, kde často měnili adresy svého bydliště a dílny. Marie přivedla na svět pět dětí, z nichž se jen tři dožily dospělého věku. Významným zlomem v Amortově životě bylo jeho veřejné vystoupení na výstavě v Rudolfinu v roce 1890, které pro něho znamenalo první úspěch. Od té doby se sochařství věnoval více a výsledky své práce zasílal na výstavy. V srpnu 1891 si zapsal do svého deníku o své první objednávce: medailonu z kararského mramoru s tváří muže, kterou považoval za další krůček dopředu. V roce 1893 vyhrál 1. cenu soutěže na pražský pomník Mistra Jana Husa, který dovršil první období jeho profesního růstu, a začala doba, kdy začal být známý. Poté následovala doba dvacetiletého tvoření, vystavování, uplatňování se v různých spolcích, užívání kulturního a rodinného života a výletů. Amort podnikl i několik cest za uměním do zahraničí, ale vždy jen na pár dnů (v srpnu 1892 byl v Drážďanech, v červenci 1893 v Mnichově, v lednu 1903 v Norimberku). Jednou byl v zahraničí i pracovně, a to když na začátku roku 1906 pomáhal v Lipsku svému příteli sochaři J. Mágrovi s jeho zakázkami (fontánou, výzdobou fasád). V květnu 1899 se Amort, převážně z nutnosti zlepšení své ekonomické situace, ucházel o místo učitele modelování na smíchovské průmyslové škole, ale marně.
S Amortem lze spojit i činnost vynálezeckou, která se týkala ‚vložky do topné komory‘, která měla způsobit efektivnější spalování v kamnech. Patent, kterým chtěl dosáhnout slávy a financí, obdržel v listopadu 1912 až po šesti letech vylepšování a zasílání svých výsledků do Vídně. Vilíma Amorta trápily vleklé žaludeční potíže, které se prudce zhoršily na konci roku 1911. Po absolvování léčby v pražském sanatoriu došlo ke krátkodobému zlepšení a on začal věřit, že vše překonal a s chutí se chtěl vrhnout znovu do práce (dokonce po cestě domů se zastavil v ateliéru). Nemoc však nakonec 5. 9. 1913 vyhrála a Amort zemřel ve stáří čtyřiceti devíti let. O dva dny později byl podle své poslední vůle pohřben na Olšanském hřbitově.

• Realizace
• Samostatné výstavy
• Skupinové výstavy
• Ocenění, stipendia, granty
• Zastoupení ve sbírkách
• Literatura