Otakar Švec

Pomník svobody v Domažlicích

Spolupráce, další autoři

• Bedřich Feuerstein (architekt)
• Otakar Velimský (realizace v kameni)

Časové údaje

1924

Materiál

pískovec

Rozměry

pískovec, v. podstavce 2,2 m, postavy 3,8 m

Umístění

Před Muzeem Jindřicha Jindřicha mezi Dukelskou a Husovou tř.

Souřadnice

49°26'26.988"N, 12°56'6.3132"E  mapa

Památková ochrana: ne

Popis

Pomník se skládá z tří stojících mužských postav a klečící matky s dítětem, obrácených do čtyř stran. Petr Wittlich zde zdůrazňuje „psychický dějový proces", který Švec dokázal vtělit do výrazu i celkového plastického pojetí postav. Kompozici pomníku dává do souvislosti s předválečnými Štursovými sousošími na pylonech Hlávkova mostu. Přes základní podobnost obou řešení je však vztah Štursových postav dynamičtější a provázanější, zatímco u Švece je každé přiřazena vždy jedna světová strana a jsou navzájem jasně oddělené. Na rozdíl od Štursových sousoší totiž navzájem nesouvisí a každá z nich zastupuje jeden obsahový aspekt pomníku.35 Postava nahého mladíka s praporem svobody na nejvýznamnější východní straně (v dobových textech se objevuje název Vítězství) je alegorií národního osvobození a symbolem budoucnosti národa. Tři další alegorie odkazují k tragické válečné minulosti. Strhaný starší muž na jižní straně zahalený pouze v kabátu je vlastně už jen přízrakem mrtvého vojáka-legionáře nad hrobem, naznačeným dole křížem. Na straně severní je to rumburský rebel, který se zavázanýma očima očekává smrtící ránu. A konečně na straně západní klečí žena s osiřelým děckem. Její pozice otevírá pohled na lípu za ní, která vyplňuje prázdný střed pomníku, což ji zapojuje do jeho symbolického jazyka. Je spálena válečnou vřavou, ovšem „pohnojena krví znovu ratolesti vypustila", tj. ratolesti obnoveného národního života v samostatném státě. Lípa jako národní symbol tvoří jádro pomníku, a to nejen fyzicky, ale také ideově, neboť k ní odkazuje jak název Pomník svobody, tak zmíněné Švecovo heslo „Umírali, aby lípa žila", které se ve formě nápisu dostalo i na pomník.
Jen na okraj je třeba připomenout, že komise měla k Švecovu návrhu určité výhrady. Zejména strom měl být vyveden do zřetelnějšího charakteru lípy s kusem kmenu a postavě mladíka měla být přidána rouška kolem beder. Také skupina pozůstalých měla být oděvem více identifikována s Chodskem, podobně jako tomu bylo u Bretschneiderovy Chodské madony - pomníku padlým se stejným motivem chodské matky s osiřelým dítětem, odhaleného v květnu téhož roku v blízkém Draženově. Ve všech případech si ale Švec své řešení obhájil. Zejména přidání kroje by sochu nemístně posouvalo k žánrovému folklorismu uprkovsko-špillarovského ražení, který se zcela míjel se Švecovým civilním pojetím. Ze čtyř bronzových desek na soklu byly dvě ukradeny, po komplexní renovaci pomníku v roce 2008 byly doplněny v imitaci bronzu a také dvě zachované  nahrazeny kopiemi v tomto materiálu. První je uvedena slovy „UMÍRALI, ABY LÍPA ŽILA.", následuje výčet jmen. Nápisová deska u paty: „PRSŤ Z BOJIŠŤ / ZBOROV, DOSS ALTO, VOUZIERS / A POPRAVIŠTĚ / RUMBURK." Signováno: „O. ŠVEC 1924".

Historie

Idea pomníku padlým v první světové válce se objevila již za války a na aktuálnosti získala po jejím skončení. Ale teprve poté, co ustaly zmatky a hmotná nouze doby poválečné, byly podniknuty konkrétní kroky k jeho realizaci. Podobný průběh známe i z mnoha jiných českých měst, ovšem domažlický pomník má přece jen svá specifika, což mu dodává na zajímavosti. Už v prvních krocích k jeho realizaci se totiž objevují zárodky ideového sporu, který se pak táhne ještě dlouho, aby se nakonec projevil i v jeho ikonografii. Na samém počátku jsou dvě schůzky několika českých kovodělníků 19. a 21. dubna 1919, kteří se zde dohodli vybudovat památník vojákům zastřeleným při rumburské vzpouře, zejména pak jejich kolegovi, osmadvacetiletému slévači z Touškova Janu Pelnářovi, který nejspíš pracoval v domažlické strojírně. K tomuto účelu založili výbor – první z mnoha, které pak následovaly – s předsedou Prokopem Hendrychem a vybrali mezi sebou první symbolickou částku. Bylo však jasné, že pro svůj záměr potřebují širší politickou podporu, a proto iniciovali jednání zástupců všech politických stran, které proběhlo v červenci 1919 v hostinci Vojtěcha Královce. Zde byl založen druhý, tentokrát již šířeji pojatý komitét, jehož předsedou byl zvolen opět Hendrych. Na této schůzi padly dva návrhy. První odpovídal počáteční představě iniciátorů schůze, tj. zřídit pomník obětem rumburské vzpoury. Větší část delegátů se však přikláněla k názoru, že by měl být pojatý šířeji a vedle rumburských rebelů připomínat přinejmenším také legionáře, nebo ještě spíše všechny padlé, neboť „nejen legionáři a rumburští rebelové, nýbrž i ti, co proti svému přesvědčení nuceni byli životy své klásti, mají nárok na naši vděčnost, kterou jim postavením pomníku chceme projeviti“. Tento návrh byl přijat a následně byla do okresního domu na 3. srpna 1919 svolána velká schůze za účasti místních spolků a okolních měst a obcí. Předsedou nového, v pořadí už třetího výboru zde byl zvolen František Rádl, starosta města za národně sociální stranu. I zde pokračoval spor, komu vlastně má být pomník věnován. Podobně se k tomuto tématu vrátila i další schůze 26. října 1919, kde se poprvé objevuje termín „pomník Svobody“. Ten již neodkazuje k válce, nýbrž k poválečné budoucnosti svobodného Československa, na níž participují všichni, a tím opět přitakává onomu širšímu pojetí pomníku. Tento návrh byl drtivou většinou přijat, načež zástupci sociální demokracie včetně jednatele Hendrycha na práci v komitétu rezignovali a „…hodlali samostatně postaviti jen pomník rumburským rebelům“.

Nejdůležitější otázkou bylo samozřejmě financování, neboť o vypsanou sbírku nebyl mezi obyvatelstvem velký zájem. A také sám komitét příliš aktivity nevykazoval. Několik bývalých příslušníků plzeňského 7. zeměbraneckého pluku (tedy pluku, jehož náhradní prapor provedl rumburskou vzpouru) se na to už nemohlo dívat a svolalo další reprezentativní schůzi. „Každá skoro pokrokovější víska v našem okolí odhalila již pomník těmto vojínům. V Domažlicích nehnulo se prstem.“ Ovšem je zajímavé, že sami příslušníci tohoto pluku se přiklonili k myšlence pomníku všem obětem války, nikoliv pouze popraveným rebelům, nejspíš proto, že jeho vojáci umírali i na frontě v rakousko-uherských uniformách.33 Také na této schůzi a poté na dalších třech pokračovaly nekonečné spory o obsah pomníku zejména se zástupci sociální demokracie. Teprve jednání na radnici 22. srpna 1922, které opět vyvolali landšturmáci 7. pluku, vneslo do celého podniku nový impulz. Vznikl nový komitét, jehož zástupci spolu se starostou města oslovili sociální demokraty s prosbou, aby zapomněli na předchozí spory, přidali se k šířeji koncipovanému záměru a zapojili do práce v komitétu. K tomu pak oficiálně došlo na schůzi 22. listopadu 1922. Tři roky trvající spor byl konečně zažehnán smírem! Na další schůzi komitétu přistoupila i domažlická odbočka Čsl. obce legionářské a jeho práce nabrala vyšších obrátek. Byla aktivizována sbírková činnost: začaly vycházet výzvy v tisku, komitét dále vydal provolání všemu občanstvu v nákladu 2500 ks a rozeslal je všem korporacím a dalším význačným subjektům spolu se složenkou pro zaslání podpory a seznamem padlých, který měla veřejnost verifikovat a doplnit. Na kontě sbírky začaly přibývat i sumy v řádech desítek tisíc, když se k záměru přihlásily orgány veřejné správy.

14. září 1922 došlo k dalšímu zásadnímu kroku: pro pomník bylo vybráno místo. Městská rada nabídla prostranství před městským chudobincem, dnešním Muzeem Jindřicha Jindřicha, které vzniklo v roce 1911 zbořením gotické kaple sv. Antonína Paduánského; její základy pak byly odstraněny při budování základové desky pomníku. Za zboření vzácné památky založené Arnoštem z Pardubic byla svého času městská rada široce kritizována, což po válce ještě bylo v živé paměti. Umístěním pomníku se město snažilo tento neblahý čin alespoň zčásti napravit. Konečně se tedy mohla rozběhnout i samotná realizace. Podařilo se prosadit myšlenku soutěže, garantované uměleckými autoritami. Komitét vypracoval soutěžní řád dle vzoru Syndikátu výtvarných umělců v Praze, do poroty byli přizváni Jan Štursa, Ladislav Šaloun a kdyňský rodák historik umění František Žákavec. Údajně po poradě s odborníky – a lze se domnívat, že to byli právě členové komise – bylo vyzváno pět sochařů. Vladimír Bretschneider, který působil na Chodsku, a plzeňský Vojtěch Šíp patřili k významným regionálním sochařům a s oběma se v této knize setkáváme na jiném místě. Tři zbývající se řadí ke špičce českého sochařství. Ladislav Kofránek (1880–1954) je vrstevníkem Štursovým, jejich díla opisují podobnou trajektorii od symbolismu přes lehký dotek kubismu až po poválečný realismus. A pak tu byla dvojice vrstevníků Karel Pokorný (1891–1962) a Otakar Švec (1892–1955), kteří tehdy stáli na počátku své dráhy. Každý ze sochařů dodal model v měřítku 1:10, oceněný honorářem 1500 korun. 2. srpna 1923 proběhlo zasedání komise, která za vítěze určila návrh podaný pod heslem „Umírali, aby lípa žila“, jehož autorem byl Otakar Švec. Je otázkou, zda mu nějak pomohlo to, že byl Štursovým asistentem na pražské Akademii v ateliéru, který Štursa v roce 1919 převzal od J. V. Myslbeka. V letech 1925–1927 jej po Štursově smrti sám krátce vedl, což samo o sobě dokládá významnou pozici tehdy ještě mladého sochaře. Domažlický pomník je jeho první větší realizací. Jen krátce poté v roce 1924 vytvořil své nejvýznamnější dílo, Sluneční paprsek, dynamickou sochu motocyklisty nakloněného v zatáčce. prsek, dynamickou sochu motocyklisty nakloněného v zatáčce. Do Domažlic se pak ještě vrátil po válce pomníkem obětem druhé světové války, v širším regionu pak vytvořil pomník TGM a obětí obou válek v Sušici nebo alegorické sochy v interiéru spořitelny ve Strakonicích. Do obecného povědomí se však nejvíce zapsal jako tragický tvůrce Stalinova pomníku (jeho architektem byl Štursův synovec Jiří Štursa), když krátce před jeho dokončením spáchal sebevraždu.

Neméně zajímavou postavou s podobně tragickým osudem je i Bedřich Feuerstein (1892–1936), architekt, který pro Švece vytvořil kubizující sokl. Žák Josipa Plečnika a Jana Kotěry, který pracoval i v ateliéru slavného Augusta Perreta a významné projekty vytvořil během čtyřletého pobytu v Japonsku, se vedle architektury věnoval i práci pro divadlo, nejdříve Národní, pak i Osvobozené. Patřil k levicové avantgardě a byl členem Devětsilu.34 Jen krátce před domažlickou prací vytvořil své opus magnum, krematorium v Nymburku (1922), v duchu klasicizujícího funkcionalismu. Feuerstein trpěl nevyléčitelnou sluchovou a nervovou chorobou, která jej ještě v mladém věku dovedla k sebevraždě skokem z Trojského mostu.

18. a 19. srpna 1923 pak proběhla slavnost kladení základního kamene, jejíž součástí byla i výstava všech pěti návrhů na radnici. V dubnu 1924 autor vypracoval definitivní model v měřítku 1:3, který byl po ohledání předsedou komitétu Františkem Laudátem a sochaři Ladislavem Šalounem a Janem Štursou schválen. Následně byl předán proslulé kamenické dílně Otakara Velimského v Praze a 28. července 1924 bylo všech 27 kusů převezeno vlakem do Domažlic, kde je autor scelil. Slavnostní odhalení proběhlo 17. srpna 1924.

Tak jako jiné národně orientované pomníky první světové války musel být i ten domažlický na začátku války odstraněn. Už 26. června 1940 byly sejmuty nápisové desky, které byly uloženy v muzeu. Následně byl rozebrán i samotný pomník, díly složeny na dvoře muzea a přikryty dlažebními kostkami. Hned po válce byl obnoven a 28. října 1945 podruhé slavnostně odhalen.

Literatura

Fišer 2015. s. 30

Lokace vyhledávaného díla:

Seznam objektů na mapě:

---

Autor hesla:

Marcel Fišer