Úvodní stránka
Realizace
Pomník Vladimíra Iljiče Lenina v Sokolově

Vladimír Relich

Pomník Vladimíra Iljiče Lenina v Sokolově

Pomník byl připraven k realizaci, socha nakonec neosazena, dnes v soukromé sbírce ve Velké Británii

Časové údaje

Konec 80. let.

Materiál

bronz

Rozměry

V. 3,3 m

Umístění

původně urečn pro Sokolov (prostranství před Hornickým domem?), dnes soukromá sbírka Veká Británie

Památková ochrana: ne

Historie

Pomník Vladimíra Iljiče Lenina měl původně stát na centrálním Náměstí Budovatelů před Hornickým domem nebo v jiné variantě na sídlišti Vítězná, kvůli listopadové revoluci k tomu však už nedošlo. Nicméně socha byla odlita a její další osudy jsou velmi zajímavé.

Jejím autorem je Vladimír Relich, karlovarský sochař a do jisté míry specialista právě na Leninovy pomníky. Relich vystudoval pražskou akademii u Jana Laudy, pro kterého pak pracoval jako ateliérový pomocník i v dalších letech. Na jeho tvorbu navázal nejen ideově, ale i zcela konkrétně, když byl po jeho smrti v roce 1959 pověřen dokončením
jeho karlovarského pomníku V. I. Lenina. Prototypem zobrazení Lenina v 50. letech se stala expresivní podobizna právě od Jana Laudy, která bezděky podtrhávala asijské rysy jeho tváře. Lauda ji vymodeloval bezprostředně po válce ještě v květnových dnech jako spontánní nápad v předzvěsti nové doby, která k nám dorazila na tancích Rudé armády. Vladimír Relich vzpomíná, jak o několik let později mohl Lauda své vera effigies prvního světce komunistického nebe korigovat studiem vzácné relikvie - odlitku posmrtné masky, která byla nejspíš někdy kolem roku 1955 zaslána ze Sovětského svazu do pražského Muzea V. I. Lenina. Protože z obavy před poškozením nebylo dovoleno udělat z ní další odlitek, pověřil Lauda svého spolupracovníka Relicha úkolem vytvořit její kopii. „...Pro mne osobně to byl bezesporu velmi emotivní zážitek, pohlédnout prvně do skutečné tváře velkého sovětského státníka a revolucionáře. A nebylo divu, neboť představa Leninovy podoby u nás byla silně ovlivněna oficiálním portrétem profesora Laudy, rozšířeným po celé naší republice. Aniž bych chtěl zmenšovat nesporně vysoké kvality Laudova portrétu, musel jsem konstatovat, že po zhlédnutí pravé posmrtné masky tohoto revolučního velikána se moje představa o jeho skutečné podobě podstatnězměnila. To první, co mě uchvátilo a upoutalo při pohledu na tuto sádrovou masku, byla ušlechtilost výrazu Leninovy tváře, která z ní přímo vyzařovala. Sklon jeho hlavy dal vyniknout jeho klenuté lebce, která jakoby nenechala nikoho na pochybách o kapacitách a velkých myšlenkách, které se kdysi v této hlavě nalézaly a kolovaly a které ovlivnily chod dějin dnešní novodobé civilizace…“ Nicméně na ty nejreprezentativnější zakázky Lauda nakonec nedosáhl. V období po roce 1948 totiž sféru pomníkové tvorby zcela ovládly sochy J. V. Stalina a situace se změnila teprve po odhalení kultu osobnosti. Stalinovy sochy začaly být odstraňovány a hlavní místo v komunistickém panteonu zaujmul právě Lenin. První možnost, kdy svou bustu mohl rozvinout v celofigurový pomník, se objevila až v druhé polovině 50. let na objednávku tradičně rusofilních Karlových Varů. Práci však v roce 1959 přerušila jeho náhlá smrt. Jak již bylo zmíněno, dokončením zakázky byl pověřen právě Vladimír Relich. Relich tu respektoval Laudovu koncepci Lenina – revolucionáře v dynamickém postoji s rozepnutým kabátem a vypjatou hrudí. Když pak o mnoho let později mohl v Chebu vytvořit svou vlastní verzi, přiklonil se k civilnějšímu řešení, kde Lenina pojal jako myslitele a architekta bolševické revoluce. Naopak sokolovská socha je pojatá dynamičtěji než ta chebská a do jisté míry se vrací ke karlovarskému řešení, když Lenina zobrazuje jako řečníka obracejícího se k davům.

V listopadu 1989 socha ještě nebyla osazena a následně byla uložena na zahradu 1. Základní školy v ulici Pionýrů. Když někdy kolem roku 1994 chtělo město Sokolov renovovat bronzovou Jubilejní kašnu, obrátilo se na restaurátorské oddělení AVU, které sochu Lenina odkoupilo „na materiál“. Dle vzpomínky doc. Petra Siegla se však kvůli své nízké kvalitě na tento účel nehodil a socha pak dlouho ležela ve školním skladišti. Nakonec ji koupil jistý Američan Michael Genzer, který ji v červnu 2000 nabídl v londýnské aukci proslulé společnosti Sotheby’s věnované politickému umění, kde představovala nejpozoruhodnější součást nabízené kolekce. K soše si vymyslel celý příběh, který pak byl publikován v tiskové zprávě doprovázející aukci. Údajně ji nalezl pod kupou listí v jednom z pražských parků a následně ji koupil od státu. Socha byla prodávána s chybnou datací do 50. let, kdy měla vzniknout na základě celostátní soutěže, ovšem se správnou lokalizací do Sokolova, kde však prý dlouho stála „před sídlem městské správy“. V aukci ji za 18 400 liber získal lord Maurice Saatchi, spolumajitel reklamní agentury Saatchi & Saatchi, ve své době největší na světě. Na rozdíl od svého bratra Charlese, slavného sběratele moderního a současného umění, se sbírání umění nevěnuje systematicky. I z tohoto důvodu byla nákupu věnována v anglickém tisku velká pozornost.